Příběh Míši, Elišky a Johanky

Na začátku to vypadalo jako pohádka. Míša držela v náručí dvě zdravá miminka - dvojčata, dvě slečny. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit. „Máte dvě zdravá dvojčata a jedete si na svém obláčku,“ říkávala.

Pak přišla první rána. Když bylo holčičkám půl roku, Míša na ně zůstala sama. „S tím se dá žít,“ řekla si tehdy. A opravdu, zvládla to.

Ve čtyřech letech ale přišlo další překvapení. Autismus. Možná si někdo představí geniální schopnosti Rain Mana, ale realita byla jiná. Autismus v běžném životě znamenal hlavně nekonečné překážky. „I s tím se nakonec dá žít,“ řekla si Míša znovu.

Jenže v sedmi letech přišla třetí rána - tentokrát ještě těžší. Začaly se objevovat poruchy hybnosti, které s autismem neměly nic společného. Genetické vyšetření nakonec potvrdilo diagnózu: pletencová svalová dystrofie. Nemoc, která pomalu oslabuje svaly. „Tohle už není vtipný ani v americkým filmu,“ pomyslela si Míša. A měla pravdu. S touhle nemocí se dá žít, ale málokdo si dokáže představit, kolik sil, nervů, slz a peněz to stojí.

A tak dnes, ve 13 letech, jsou Eliška a Johanka dvě usměvavé slečny, které i přes těžkou diagnózu rozdávají energii a sílu všem kolem sebe. Každý jejich úsměv je důkazem, že ani nemoc nedokáže zastavit radost ze života.

Nadační fond Zkruhu se rozhodl stát součástí jejich příběhu. Pomáhá s hrazením pravidelných rehabilitací, které jsou klíčové pro zpomalení rozvoje nemoci. Rehabilitace stojí hodně peněz - ale bez nich by se nemoc rozvíjela rychleji a šance na lepší život by mizela.

Eliška, Johanka a jejich máma Míša dokazují, že rodina dokáže obstát i ve chvílích, kdy se zdá, že „tam nahoře“ někdo přiděluje zkoušky jednu za druhou. A my jsme šťastní, že u toho můžeme být. Protože jejich příběh není jen o těžkostech - je hlavně o odvaze, lásce a síle, která překračuje všechny hranice.