Příběh Malého Klokánka

Byl teprve dvouletý, když jednoho jarního večera dorazil do Klokánku. Policie ho našla na ulici s maminkou, která po jejich shledání podlehla drogám tak silně, že se ani neudržela na nohou. Malý chlapec mezitím pobíhal po policejní stanici - zmatený, neposedný, ztracený ve světě, který nechápal.

Brzy vyšlo najevo, že se svým otcem procestoval celé Polsko. Žili kočovným životem, živili se krádežemi. A dítě? Neznalo nic z toho, co je pro jeho vrstevníky samozřejmé. Když k nám přijel, byl to šok. Neuměl se samo najíst, nikdy nedržel hrneček, neznal hračky, bál se vody i obyčejného nočníku. Jeho drobnému tělu navíc ubližovala nemoc a potíže s dýcháním.

Byl zvyklý být neustále na rukou - otec ho celé dva roky nosil. Tety z Klokánku ale neztratily trpělivost. Den za dnem ho učily, co znamená jistota, péče a láska. A pak přišel zlom. Po pár měsících už zvládal jíst sám, uměl se napít z hrnečku, oblíbil si koupání, houpacího koníka i společné hry s dětmi, kterých se dříve bál. Poprvé se z vyděšeného a nemocného chlapečka stával veselý a zvídavý kluk.

Jenže právě ve chvíli, kdy začínal skutečně žít, přišel nečekaný dopis. Úřady rozhodly, že musí odejít do dětského domova. Do prostředí mezi mnohem starší děti - místo toho, aby našel rodinu a pěstounskou náruč, kterou tolik potřeboval.

Jeho příběh v Klokánku skončil příliš brzy. Zůstala vzpomínka na malého bojovníka, který během pár měsíců dokázal udělat obrovský krok - z temnoty strachu a zanedbání do světa, kde se naučil radovat ze života.